Jelenohorská městská stezka · malá trasa

Divadlo C. K. Norwida

Tahle budova vznikla, protože sedm měšťanů usoudilo, že město bez divadla je neúplné – a požádali sousedy o peníze. Vybrali víc, než bylo potřeba. O sto dvacet let později dům v aleji Wojska Polskiego pořád hraje a jednou za rok vyvádí herce do ulic a na náměstí celého centra. Cestou se mu přihodilo něco, co si na žádné tabuli nepřečtete: první kostýmy polského souboru sem přijely z Berlínské opery – a ne koupí.

Sedm měšťanů a 313 tisíc marek

První, kdo řekl, že Jelení Hora potřebuje divadlo, byl starosta Arthur Hartung. Nejspíš by zůstalo u řečí, kdyby sedm obyvatel v roce 1901 nepodalo na magistrát memorandum ve věci stavby divadelní a shromažďovací budovy a nevyzvalo město i okolí k finanční podpoře. Spočítalo se, že je třeba asi tři sta tisíc marek. Koncem roku 1904 leželo na účtu tři sta třináct tisíc. Celek i s vybavením stál téměř čtyři sta tisíc.

U toho čísla stojí za to se zastavit, protože cosi říká o městě: budovu nedarovala vrchnost ani nefinancoval jeden boháč. Složili se obyvatelé, v letech největší předválečné prosperity, kdy v Jelení Hoře vznikala zhruba třetina všech dodnes dochovaných domů a veřejných staveb.

Dům umění a spolků, nejen jeviště

Stavba začala v květnu 1903, vedla ji firma bratří Albertů, hotovo bylo na přelomu let 1904 a 1905. Slavnostní vysvěcení proběhlo 6. října 1904.

Název říkal rovnou, čím to má být: Kunst- und Vereinshaus, Dům umění a spolků. Vedle hlediště tu byly restaurační a výstavní sály a pivnice. Byl to kulturní dům a společenský klub v jednom, s divadlem jako jednou z funkcí – teprve časem se na něj přilepil název Stadttheater. Stojí za to o tom vědět, protože to vysvětluje uspořádání: budova měla od začátku vést lidi několika směry naráz.

Jeviště měří 10,5 krát 17 metrů, portál 6 metrů na výšku při 10,5 metru šířky. Hlediště mělo původně 671 míst: 337 v přízemí a 162 a 69 na dvou balkonech. Po roce 1933 přidali židle a bylo jich 708.

Jelenohorská secese – co je vidět z chodníku

Projekt zpracoval sochař a architekt Alfred Daehmel a výsledek se dnes popisuje jako příklad „jelenohorské secese“ – místní varianty stylu, která tu bývá klidnější než ve Vídni nebo v Lodži.

Když stojíte proti průčelí, všimněte si tří věcí. Zaprvé oblouků: dveře a okna nemají ostré rohy, všechno je měkce zaoblené. Zadruhé štukatur – květinových motivů, typické secesní vegetace. Zatřetí masek plných narážek na antickou plastiku; právě ony dávají fasádě divadelní tón dřív, než vejdete dovnitř.

Kdo se dostane dovnitř při představení, najde tentýž princip zaoblení v průchodech a v patrech, která jako by hlediště obtékala. Není to krabice s nalepeným ornamentem – tvar i výzdoba tu mluví jedním jazykem.

Kostýmy z Berlínské opery

Nejzajímavější věc se téhle budově stala v roce 1945 a není na žádné tabulce. Za války se tu skladovaly kostýmy Berlínské opery. Když do města přijel polský herecký soubor, staly se tyhle kostýmy i s dekoracemi jeho prvním technickým vybavením. Polské divadlo v Jelení Hoře tedy začínalo v cizích – a rozhodně ne ledajakých – šatech.

Prvním představením byla „Pomsta“ Aleksandra Fredra, hraná 23. srpna 1945 v režii Stefanie Domańské. Oficiální otevření, už jako Krajské divadlo, následovalo 26. října. Tempo těch měsíců se dnes chápe těžko: mezi srpnem 1945 a květnem 1946 připravili čtrnáct premiér. V roce 1950 bylo divadlo zestátněno jako Státní dolnoslezské divadlo a jméno Cypriana Kamila Norwida nese od roku 1974.

Divadlo, které vychází do ulic

Přes tohle jeviště prošli Adam Hanuszkiewicz, Kazimierz Dejmek, Krystian Lupa a Henryk Tomaszewski. V roce 1976 jel soubor s Molièrovým „Donem Juanem“ do Latinské Ameriky a přivezl cenu z Caracasu.

Pro město se ale ukázalo důležitější něco jiného. Od roku 1968 se tu konají Jelenohorská divadelní setkání a v roce 1983 ředitelka divadla Alina Obidniak založila Mezinárodní festival pouličních divadel – dnes nese její jméno a je nejstarším festivalem pouličního divadla v Polsku. Koná se každý rok v červenci. Od té doby se v létě Radniční náměstí a hlavní ulice centra mění v jeviště – a to je okamžik, kdy divadlo přestává být budovou a stává se něčím, na co člověk narazí náhodou cestou pro rohlíky.

Přestavba, po které se vrátila opona

V letech 2017–2019 prošla budova komplexní přestavbou: oprava stropů, výměna oken a dveří, nové podlahy a technické lávky v provazišti, konzervace historických prvků, nové osvětlení, ozvučení a jevištní mechanika. Projekt připravil ateliér Cezaryho Furmanka z Lodže, práce vedla vratislavská firma Castellum.

Dvě věci si z toho stojí za zapamatování. První je praktická: budova dostala výtah a hlediště přizpůsobené lidem s postižením, takže památka přestala vylučovat. Druhá je pro divadelní fajnšmekry: namontovali wagnerovskou oponu, řešení v polských divadlech velmi vzácné – místo aby stoupala nebo se rozjížděla do stran, otevírá se šikmo, dvěma křídly vzhůru.

Celá investice stála 15 893 850,79 zlotých, z toho 4 910 371,35 z evropských fondů a 10 983 479,44 z rozpočtu města. Na jeviště se vrátili 28. září 2019 Fredrovými „Dámami a husary“ – zase Fredro, jako v roce 1945.

Co můžete vidět

Budova je v rejstříku památek od 4. dubna 1980. Zvenku si ji prohlédnete kdykoli a fasáda je tu hlavním chodem. Interiér se navštěvuje přirozeně: koupí vstupenky. Kdo do města zavítá uprostřed léta, ať si ověří termín festivalu pouličních divadel – nejlepší pohled na tohle divadlo pak není z křesla, ale ze schodů radnice.

Časté otázky

Dá se dovnitř i mimo představení? Budova není zpřístupněná k prohlídkám jako muzeum. Interiér se vidí při představení – a tehdy se vyplatí přijít dřív a prohlédnout si foyer a schodiště.

Kdo divadlo navrhl? Alfred Daehmel, sochař a architekt. Stavba podle jeho projektu začala v květnu 1903 a budovu vysvětili 6. října 1904; dokončovací práce trvaly ještě do začátku roku 1905. Budova se pokládá za příklad takzvané jelenohorské secese.

Proč „jelenohorská secese“? Je to označení místní varianty secese, kterou je ve městě vidět na několika stavbách ze začátku 20. století: měkce klenuté otvory, květinové štukatury a masky odkazující k antické plastice, celkově zdrženlivější než vídeňská secese.

Co je wagnerovská opona? Opona, která se otevírá šikmo, dvěma křídly zdviženými vzhůru, místo klasického stoupání nebo rozjíždění do stran. V polských divadlech se vyskytuje velmi zřídka; v Jelení Hoře přibyla při přestavbě dokončené v roce 2019.

Kdy se tu hrálo první polské představení? 23. srpna 1945 – Fredrova „Pomsta“ v režii Stefanie Domańské, v kostýmech, které v budově zůstaly po Berlínské opeře.

Co je poblíž

Divadlo je desátou zastávkou stezky a stojí už za starým městem, v aleji Wojska Polskiego. Zpátky směrem do centra dojdete na Radniční náměstí – tedy na jeviště, které tohle divadlo každý červenec zabírá. Opačným směrem, deset minut dál, je Muzeum Krkonoš, další zastávka, a za ním podzemí Time Gates.

Nit na samostatný výlet: v roce 1995 se v tomhle divadle konalo zasedání na počest Gerharta Hauptmanna – nositele Nobelovy ceny, jehož dům v Jagniątkowě uzavírá velkou stezku.

Přímo před divadlem stojí jelínek Teatralny – třicet metrů od vchodu. Blíž k centru jsou ještě Freblusie a Wiolinek.