Jelenohorská městská stezka · velká trasa · Jagniątków

Dům Gerharta Hauptmanna

Gerhart Hauptmann dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1912 a skoro půl století bydlel v Jagniątkówě – tehdy Agnetendorf, dnes čtvrti Jelení Hory. Svůj dům nazýval „hradem vzdoru a obrany“, protože sem utíkal před společenským vírem Berlína. Vila Wiesenstein, tedy Luční kámen, stojí na žulové skále a uzavírá velkou jelenohorskou městskou stezku.

Dům koupený i s výhledem

Pozemek Hauptmann koupil 30. října 1899 a vila byla postavena v letech 1900–1901 podle návrhu berlínského architekta Hanse Grisebacha. Budova je masivní a skutečně připomíná hrad – architektonicky je to směs historismu a novorenesance se dvěma věžemi, které v horské krajině dobře sedí.

Klíčové je ale umístění: dům stojí na žulové skále, v parku o rozloze asi 1,6 hektaru, a od začátku byl zamýšlen jako vyhlídková vila. Z jeho oken a teras se otevírá panorama Krkonoš. Nebyl to dům postavený kdekoli a teprve pak obdivovaný – výhled byl v návrhu od prvního dne.

„Hrad vzdoru a obrany"

Hauptmann používal o tomhle domě výrazy, které vypovídají víc o něm samém než o architektuře. Nazýval ho „hradem vzdoru a obrany“ i „obnovou mé duše“ a příchozím říkal, že kdo se dostane do téhle „svatyně duše“, získá vhled do jeho tvůrčí osobnosti.

Za těmi slovy stojí konkrétní potřeba. Vila byla útočištěm mezi delšími pobyty na ostrově Hiddensee a v Itálii a především útěkem před společenským vírem Berlína a veřejným zájmem, který spisovatele po Nobelově ceně provázel. Paradox je v tom, že tenhle dům-útěk byl skoro půl století zároveň centrem kulturního a společenského života umělců, spisovatelů a intelektuálů z krkonošských a berlínských kruhů – a proslul cennými sbírkami umění.

Rajská hala, čili osm měsíců jednoho malíře

Nejpozoruhodnější interiér vily nevznikl spolu s ní. Schodiště dostalo dnešní podobu teprve v roce 1922, k šedesátým narozeninám hospodáře. Malbami je pokryl Johannes Maximilian Avenarius, přítel a umělecký spolupracovník Hauptmannův, a práce mu zabrala osm měsíců.

To, co vzniklo, se nazývá Rajská hala – Paradieshalle. Malby pokrývají stěny i strop a jejich témata míchají řády: biblické a rostlinné motivy, postavy z mytologie, hrdinové Hauptmannových vlastních dramat a mezi nimi portréty rodiny – manželky Margarethe Marschalk a syna Benvenuta. Dům vyprávěný na vlastních stěnách.

Interiér drží ten divadelní tón i v detailech: masivní vyřezávané dřevěné schodiště vede na emporu, podlaha je vyložená terakotou v hnědých a modrých tónech do geometrické mozaiky, pod emporou stojí krb a světlo prochází vitrážemi.

Provedení pravděpodobně financoval Max Pinkus, židovský podnikatel z Prudniku a oddaný přítel spisovatele. Tuhle větu stojí za to si zapamatovat, protože deset let po téhle nadaci se situace takových přátelství v Německu změní k nepoznání.

Hauptmannova ulice, dnes Kochanowského

Uznání, kterému se spisovatel těšil, bylo vidět nejen v Jagniątkówě. Do roku 1945 byla v Hirschbergu Hauptmannova ulice – nositel Nobelovy ceny se dočkal vlastní ulice ve městě ještě za života, což se stává zřídka a leccos vypovídá o jeho tehdejším postavení.

Dnes je to ulice Jana Kochanowského. Vyšla z toho symetrie, kterou nikdo neplánoval: ulice pojmenovaná po německém nositeli Nobelovy ceny za literaturu byla po válce přejmenována na počest polského renesančního básníka. A před gymnáziem Stefana Żeromského, které v ní stojí, sedí dnes jelínek Stefanek s otevřenou knihou v kopýtkách – třetí spisovatel v téže ulici, tentokrát v bronzu.

Dřívější názvy jelenohorských čtvrtí a okolních obcí jsou shromážděné zvlášť na stránce německých názvů Jelení Hory a Stefanka najdete v seznamu jelínků.

Skála, které třikrát změnili jméno

Stopa po Hauptmannovi zůstala i v samotných Krkonoších, dobrých dvacet kilometrů odsud. Skalní skupina Słonecznik na svahu Smogorni nesla německý název Mittagstein, tedy polední kámen – vzal se z toho, že pro obyvatele Podgórzyna, Przesieky a Borowic znamenalo slunce stojící nad tou skálou poledne. Název byl tedy hodinami.

V roce 1942, k osmdesátým narozeninám spisovatele, přejmenoval Krkonošský spolek Słonecznik na Balvan Gerharta Hauptmanna. Je to týž spolek, který o šedesát let dřív začal sbírat exponáty, ze kterých vzniklo Krkonošské muzeum. Nový název byl vytesán do kamene.

Po válce nesla skála krátce jméno Tetmajerův balvan – po polském spisovateli – až se vrátila ke Słoneczniku, tedy k významu nejstaršímu a nejpraktičtějšímu. Vytesaný nápis byl otlučen, ale stopa po něm zůstala, a kdo ví, co hledat, ten ji najde.

Je to už druhý takový příběh v tomhle textu. Z Hauptmannovy ulice se stala ulice Kochanowského a z jeho skály nejdřív Tetmajerova, potom zase obyčejný Słonecznik. Vlastní jména bývají v těchhle krajích nejkratší vrstvou krajiny.

Dětská rekreace ve vile nositele Nobelovy ceny

Hauptmann tu bydlel až do své smrti v roce 1946. Potom se objevila spousta nápadů, jak budovu využít, a vyhrál ten nejprozaičtější: zřídili tu Dětskou rekreační ozdravovnu „Warszawianka“, která až do roku 1997 přijímala děti a mládež na prázdniny a školy v přírodě.

Lepší obraz poválečné změny se hledá těžko. Půl století běhaly pod stěnami malovanými Avenariem děti ze školy v přírodě a dům nositele Nobelovy ceny plnil funkci, na kterou by jeho tvůrce nikdy nepomyslel. Ta kontinuita užívání měla ale vedlejší účinek: budova přežila, protože ji celou dobu někdo potřeboval.

Muzeum, které začalo prohlášením dvou politiků

Hned po přelomu roku 1989 bylo v souladu se společným prohlášením německého kancléře Helmuta Kohla a polského premiéra Tadeusze Mazowieckého rozhodnuto zřídit ve vile muzeum nositele Nobelovy ceny. Po komunalizaci prošla budova zásadní opravou a restaurátorskými pracemi, podpořenými spolkovou vládou Německa a Nadací pro polsko-německou spolupráci.

1. září 2001 byl Dům Gerharta Hauptmanna oficiálně otevřen jako kulturní instituce města Jelení Hory, při slavnosti za účasti premiérů Polska a Saska. Plného statusu muzea se podařilo dosáhnout teprve o čtyři roky později – od 1. května 2005 zařízení funguje jako Městské muzeum Dům Gerharta Hauptmanna.

Stojí za povšimnutí, že je to jedno z mála míst v regionu, kde polsko-německá minulost není předmětem sporu, ale základem společného podniku – od financování opravy po vědecký program.

Co je uvnitř

Expozice zahrnuje vydání knih, fotografie, osobní předměty spisovatele a umělecká díla a interiéry jsou uspořádané tak, aby vystihovaly atmosféru doby. Muzeum zkoumá literaturu a dějiny Slezska, pořádá dočasné výstavy, dílny, přednášky a mezinárodní konference.

Největší atrakcí ale zůstává sama Rajská hala – jeden z nejkrásnějších interiérů v Jelení Hoře, který se nedá vidět nikde jinde ani rozumně vyfotit celý.

Nepleťte si to s domem ve Szklarské Porębě

Ve Szklarské Porębě funguje Dům Carla a Gerharta Hauptmannových – je to pobočka Krkonošského muzea a docela jiná budova, spojená především se starším bratrem nositele Nobelovy ceny, Carlem. Jagniątkowský Wiesenstein je samostatné městské muzeum. Obě zařízení se často pletou, i v turistických materiálech.

Co je vidět v okolí

Muzeum uzavírá stezku, která začíná v Cieplicích. V samotném Jagniątkówě stojí jelínek Kubuś u kostela Božího milosrdenství a čtvrť sahá až po hlavní hřeben Krkonoš, takže odsud se vyráží do hor. Níž leží Sobieszów se zříceninou hradu Chojnik, tedy čtrnáctým bodem téže stezky.

Fotografie