Jelenohorská městská stezka · malá trasa

Muzeum Krkonoš

Muzeum Krkonoš je jedna z mála budov ve městě postavených rovnou proto, aby pojaly sbírky – nepředělali ji z paláce ani z činžovního domu. Otevřeli ho 14. dubna 1914 o půl dvanácté, přičemž sbírky čekaly na vlastní dům čtvrt století a putovaly po třech jiných adresách. Je to jedenáctá zastávka malé městské stezky – poslední z městského seznamu.

Adresa: ul. Jana Matejki 28. Otevřeno od úterý do neděle, v pondělí zavřeno; ve středu je vstup na stálé expozice zdarma. Časy a ceny se vyplatí ověřit před návštěvou, v létě a v zimě se liší.

Nejdřív byly stezky, muzeum vyšlo mimochodem

1. srpna 1880 vznikl v Jelení Hoře Krkonošský spolek, známý jako RGV. Založil ho Theodor Donat a jeho úkolem bylo otevřít hory turistům – a dělal to v rozsahu, jaký by u spolku milovníků nikdo nečekal. Do roku 1930 vyznačil a udržoval 300 kilometrů stezek: devadesát v Krkonoších, sto v podhůří, šedesát v Jizerských horách, dvacet v Kačavských a třicet v Krkavčích. Stálo to půl milionu marek.

Ke svému pětadvacátému výročí otevřel spolek v roce 1905 „Jubilejní cestu“ vedoucí na vrchol Sněžky. Provozoval také deset ubytoven pro mládež a v roce 1927 zřídil vlastní horskou stráž na ochranu přírody. Muzeum vzniklo jako vedlejší účinek téhle činnosti: členové přinášeli z výprav deníky a knihy, ze kterých se nejdřív stala knihovna a potom muzejní sbírka.

Čtvrt století v cizích místnostech

Poprvé byly sbírky zpřístupněny 2. června 1889 – v přízemí Královského gymnázia v dnešní ulici 1 Maja. Po sedmi letech se přestěhovaly o pár čísel dál a od 1. února 1902 sídlily v ulici Szkolna. Přes čtyři desítky let se o ně staral jediný člověk: kustod Hugo Seydel, spjatý s jelenohorskou skupinou spolku od roku 1885 a od roku 1898 její předseda. Zemřel 3. října 1932 ve dvaadevadesáti letech, stále spojený s muzeem.

Dům postavený pro sbírky

Stavba vlastní budovy začala 3. června 1912 a skončila 14. dubna 1914 – několik měsíců před vypuknutím první světové války. Dřívější projekty Kühnemanna a Dreschera zamítli; zakázku nakonec dostal Carl Grosser, architekt působící ve Vratislavi, ale narozený v Kowarech, tedy na téže straně hor.

Původní uspořádání výstav leccos říká o tom, co se tehdy pokládalo za hodné ukázání. V hale stálo sklo, pečetidla, řezbářství a umělecké zámečnictví a kovářství. Vlastní sál dostaly řemeslné cechy: poháry, vítací číše, truhly a cechovní dokumenty. V kostelním sále byly sochy, krucifixy, rakevní štítky a varhany z kostela svatého Ducha. Byl tu i pokoj zařízený jako měšťanský salon s portréty kupeckých rodin na stěnách a na schodišti visely staré zbraně. Patro zabíralo malířství, příroda a tkalcovská tradice.

Chalupa, která je součástí muzea

Z jihu k budově přiléhá venkovská chalupa – a není to rekonstrukce postavená kvůli výstavě, ale objekt zařízený původním vybavením. Dodnes v ní stojí obrovská pec, postel s nebesy, kolébka, kredenc a tkalcovský stav. Ten je tu nejdůležitější: tkalcovství bylo po staletí obživou těchhle hor a chalupa ukazuje stav tam, kde opravdu stál – v obytné světnici.

Vzadu na pozemku založili zahradu osázenou krkonošskými rostlinami. Staral se o ni Wilhelm Patschovsky – i to je stopa toho, čím RGV doopravdy byl: spolkem, který bral hory jako celek, od stezky po rostlinu.

Válka, propaganda a bedny s Matejkem

V letech 1938 a 1939 muzeum přestavěli podle projektu Karla Alberta, aby zvětšili výstavní plochy. V předvečer války se stalo sídlem svazu vlastivědných muzeí pod názvem Sudetenmuseum RGV a bylo zapřaženo do propagandy.

Nejdůležitější den poválečných dějin muzea je 7. srpen 1945. Profesor Stanisław Lorentz tehdy našel bedny s obrazy Jana Matejka a uložil je v jelenohorském muzeu. Na památku toho dostala instituce Matejkovo jméno. První poválečná léta bylo ovšem muzeum zavřené a sloužilo jako sklad – v letech 1948–1950 tu zinventarizovali šestačtyřicet tisíc předmětů. Pro návštěvníky ho nadobro otevřeli 2. srpna 1953 a o pět let později ukázali velkou výstavu „Jelení Hora v minulosti“.

Proč zrovna sklo

Sbírka skla nevznikla ze vkusu jednotlivých ředitelů, ale z administrativního rozhodnutí: od roku 1964 měla v rámci specializace polských muzeí sbírat umělecké sklo právě Jelení Hora. Zbytek šel rychle. V roce 1967 předala vzorkovna sklárny „Julia“ 282 historických skel, mezi nimi dva poháry z přelomu 18. a 19. století, v roce 1974 dalších 298 a v roce 1995 dokonce 1184. Dnes má sbírka přes devět tisíc předmětů.

Za její podobu vděčíme především Mieczysławu Buczyńskému, historikovi umění spjatému s muzeem osmatřicet let. Je to vzácný případ, kdy se sbírka evropského významu dá připsat jedné osobě a jedné důsledně vedené akviziční politice.

Stojí za to pamatovat, odkud se tu sklo vzalo: v Krkonoších a Jizerských horách se hutě stavěly tam, kde bylo dřevo na topení, tedy vysoko v lesích. Sbírka tedy vypráví dějiny průmyslu, který tyhle hory utvářel dávno před turistikou.

Laboranti, bylinkáři s vlastním cechem

Nejzajímavějším souborem v národopisném oddělení je 92 předmětů po laborantech. Název pochází z latinského *laborare* – pracovat, připravovat. Začátek jim dal Georg Werner, lékárník z Kladska, a v roce 1622 nebo 1623 se v Karpaczi usadila skupina protestantských uprchlíků z Čech, která tohle středisko posílila.

Na začátku 18. století měli laboranti už vlastní cech s mistry, tovaryši a učedníky – byli tedy řemeslem, ne mastičkářstvím. Jejich přípravky se dostávaly nejen na slezské trhy, ale i do Prahy, Krakova, Vídně, Moskvy a Londýna. Rozkvět připadl na léta 1730–1780.

Skončilo to úředně. Edikty z roku 1843 zakázaly homeopatické praktiky a snížily počet vyráběných jednoduchých přípravků ze šestačtyřiceti na jedenadvacet a dokument z 30. září zastavil vydávání povolení. Sbírka v Jelení Hoře je dnes jednou z mála hmotných stop po tomhle povolání.

Od Museum RGV k Muzeu Krkonoš

V roce 1975, kdy se Jelení Hora stala krajským městem, změnili muzeum na Okresní muzeum a začalo sbírat pobočky: v roce 1977 hrad Bolków, v roce 1980 Muzeum boje a práce v Cieplicích, v roce 1995 Dům Carla a Gerharta Hauptmannových ve Szklarské Porębě. V roce 2001 se vrátilo k názvu odkazujícímu na předválečné Museum RGV – Muzeum Krkonoš.

Poslední velkou změnou byla oprava a přístavba z let 2009–2011 podle projektu Marka Skorupského, v hodnotě necelých deseti milionů zlotých.

Co je poblíž

Muzeum uzavírá městský seznam téhle stezky, která začíná na Wzgórzu Krzywoustego u rozhledny Grzybek. Cestou se míjí bazilika, Radniční náměstí a celá řada sošek ze Stezky jelínků. Bezprostředně předchozí zastávkou je Norwidovo divadlo, pár minut odsud.

Jestli po muzeu ještě zbude síla, deset minut dál, pod Wzgórzem Kościuszki, je podzemí Time Gates – dvanáctá a poslední zastávka.

Časté otázky

Odkdy existuje Muzeum Krkonoš? Sbírky byly poprvé zpřístupněny 2. června 1889 v budově Královského gymnázia. Dnešní budovu otevřeli 14. dubna 1914.

Čím je Muzeum Krkonoš známé? Sbírkou uměleckého skla, která čítá přes devět tisíc předmětů. Sklo je tu vedoucí sbírkou od roku 1964, kdy v rámci specializace polských muzeí připadlo tohle téma Jelení Hoře.

Stojí u muzea chalupa? Ano. Z jihu k budově přiléhá venkovská chalupa s původním vybavením: pecí, postelí s nebesy, kolébkou, kredencem a tkalcovským stavem.

Proč muzeum neslo jméno Jana Matejka? Protože 7. srpna 1945 našel profesor Stanisław Lorentz bedny s Matejkovými obrazy a uložil je tady. Název „Městské muzeum Jana Matejka“ ale platil jen do roku 1949; dnes se instituce jmenuje Muzeum Krkonoš – od roku 2001, v odkazu na předválečné Museum RGV.

Kde je muzeum a kdy má otevřeno? V ulici Jana Matejki 28. Otevřeno od úterý do neděle, v pondělí zavřeno, ve středu je vstup na stálé expozice zdarma.

Kdo navrhl budovu muzea? Carl Grosser, architekt působící ve Vratislavi, narozený v Kowarech. Dřívější projekty Kühnemanna a Dreschera byly zamítnuty.

Má Muzeum Krkonoš pobočky? Ano: Dům Carla a Gerharta Hauptmannových ve Szklarské Porębě, Muzeum hrad v Bolkowě a Muzeum historie a militarií v Jelení Hoře.