Jelenohorská městská stezka · velká trasa · Cieplice

Schaffgotschův palác

Do tohohle paláce se dvě století nejezdilo kvůli architektuře, ale kvůli tomu, co stálo uvnitř: osmdesát tisíc svazků, zbrojnice se šavlí od Jana III. Sobieského, kabinety s mincemi, ptáky a motýly. Rozšiřování knihovny nebylo rozmarem jednotlivých majitelů, ale povinností zapsanou v zakládací listině z roku 1733. Dnes se v těchhle prostorách učí studenti a po sbírkách zůstaly stopy rozeseté po několika institucích.

Třetí budova na tomtéž místě

Tenhle palác nevznikl na zelené louce. V roce 1777 zničil požár téměř celý renesanční dvůr, který tu stál, a hrabě Johann Nepomuk Schaffgotsch nechal novou rezidenci postavit s využitím toho, co po požáru zbylo. Je to třetí stavba na tomhle místě a jediná, která se dochovala.

Návrh připravil Johann Georg Rudolf – architekt zaměstnaný jak na panství Schaffgotschů, tak u cisterciáků v Krzeszówě. Tahle dvojí služba vysvětluje, proč budova vypadá, jak vypadá: pozdní baroko, které už zřetelně naslouchá klasicismu, bez barokní extravagance, zato s řádem a opakujícím se rytmem.

Kdy přesně stavba vznikla, závisí na prameni. Tabule u paláce uvádí léta 1784–1788, městská brožura 1783–1788 a Wikipedie protahuje stavbu až do roku 1809. Nejspíš mají všichni po kousku pravdu: hlavní budova vznikla v osmdesátých letech 18. století a práce na celém areálu se táhly ještě na začátek 19.

Průčelí, které je potřeba přejít očima

Postavte se na Placu Piastowském naproti vchodu a spočítejte okna. Čelní fasáda má jedenadvacet os a osmdesát jedna metrů délky – jedno z nejdelších průčelí, jaké v Jelenohorské kotlině uvidíte, a přitom tak klidné, že jeho délku snadno přehlédnete.

Rytmus přerušují dva rizality, tedy vysunuté části fasády, zakončené kartušemi s erbem Schaffgotschů. Erb na takovém místě není ozdoba, ale podpis: informace, čí je to půda a čí dům. Hmota je trojkřídlá a třípodlažní, se dvěma symetrickými zdobenými vchody.

Muzeum, které předstíralo palác

Nejzajímavější na téhle budově je to, co v ní už není.

V roce 1733 podepsal Hans Anton Schaffgotsch zakládací listinu, která zavazovala jeho potomky ke stálému rozšiřování rodové knihovny. Závazek fungoval: v polovině 19. století měla sbírka osmdesát tisíc svazků. Vedle knih tu byly mapy a rukopisy a mezi nimi věc ponurá – „plzeňský revers“, listina, kterou císař Ferdinand II. použil jako hlavní důkaz zrady Hanse Ulricha Schaffgotsche. Tentýž rod, který pečlivě shromažďoval papíry, tedy uchovával papír, který jednoho z nich stál hlavu.

Ve zbrojnici ležela šavle vykládaná slonovinou a drahými kameny – dar Jana III. Sobieského z vídeňského tažení. Byly tu i numismatické kabinety, ornitologická sbírka a sbírka motýlů, které si lázeňští hosté prohlíželi s takovým zájmem, že palác fungoval prakticky jako muzeum, ve kterém mimochodem někdo bydlel.

Co se stalo se sbírkami

Po roce 1945 se sbírky rozptýlily, ale nezmizely ze dne na den. Knihovna přežila v paláci do padesátých let. V letech 1947–1952 tu sídlila Vědecká stanice a Knihovna Jerzyho Samuela Bandtkieho a v letech 1954–1963 Přírodovědné muzeum v Jelení Hoře, které se teprve později přestěhovalo do sousedního bývalého cisterciáckého kláštera.

Ze starých tisků jich sto osm dnes uchovává Národní institut Ossolińských (Ossolineum) ve Vratislavi, další jsou v Univerzitní knihovně. Část přírodovědných sbírek se zachovala v cieplickém Přírodovědném muzeu – a to je důvod, proč se vyplatí spojit tyhle dva body stezky jednou procházkou: stojí tam exponáty, které se kdysi prohlížely tady.

Taneční sál, dnes aula

Interiér, na který stojí za to se při návštěvě zeptat, je dvoupodlažní taneční sál navržený mistrem Kurzem z Kowar, se stěnami a stropem bohatě pokrytými štuky. Dnes slouží jako aula – a je to jeden z těch případů, kdy změna funkce budově neuškodila: sál dál dělá svou práci, jen místo tančících má naslouchající.

V letech 1865–1866 byly interiéry přestavěny v duchu historismu, takže to, co je vidět, je vrstva 19. století položená na dispozici z 18. Poválečná oprava proběhla v letech 1949–1951.

Palác dnes

Od roku 1975 tu sídlí pobočka Vratislavské polytechniky (Politechnika Wrocławska). Budova tedy žije běžným rytmem vysoké školy a mimo výuku bývá místem koncertů, literárních setkání a představení. Interiéry jsou přístupné po předchozí domluvě – není to muzeum s pokladnou, takže na vstup z chodníku nespoléhejte. Samotná fasáda a náměstí před ní jsou přístupné vždy.

Palác byl zapsán do rejstříku památek 31. května 1950, v první vlně poválečné památkové ochrany v těchhle končinách.

Na náměstí před fasádou sedí dvojice jelínků ze Stezky jelínků – Ciepliczanka i Zdrój, na lavičce spočívající na srdci. Jsou to první figurky, které cestou po stezce potkáte.

Proč tenhle bod drží celou stezku pohromadě

Kdo jde po téhle stezce, prochází vlastně majetkem jednoho rodu. Schaffgotschové sem přivedli cisterciáky už v roce 1403, zakládali kostely, měli krypty v kostele svatého Jana Křtitele a nad Sobieszowem stojí jejich hrad Chojnik. Palác v Cieplicích je středem téhle historie – místem, kde se rodová moc proměnila v knihovnu, zbrojnici a kabinety. Máte-li si z téhle stezky zapamatovat jedno jméno, tak tohle.