Jelenohorská městská stezka · velká trasa · Cieplice

Galerie a Lázeňské divadlo animace

V těchhle dvou spojených budovách je celá historie lázeňské zábavy. Nejdřív Galerie – společenský klub podle vzoru antické vily, s čítárnou, herním salonem a doutníkovým pokojem. Potom dvorní divadlo, ve kterém se prvních pět let hrálo jen pro majitele a v jehož představeních vystupovali titulovaní lázeňští hosté a sami Schaffgotschové. Dnes se v téže budově hraje především pro děti.

Galerie: klub, který by se dnes nepostavil

Galerie vznikla v letech 1797–1800 z nadace Schaffgotschů, podle vzoru antické vily. Název mate – nebyla to obrazárna, ale společenský klub, a to velmi přesně naprogramovaný.

Pod jednou střechou byly koncertní sál, čítárna, salon společenských her, doutníkový pokoj a restaurace. Ta poslední funguje dodnes, což je u dvě stě let staré budovy vzácnost. Ostatní místnosti vypovídají o tom, proč se tehdy jezdilo k vodám: léčba zabrala dopoledne a zbytek dne se musel něčím vyplnit – hovorem, kartami, novinami, hudbou.

Kdo ji navrhl, je dnes sporné. Všechny prameny uvádějí jméno Geissler, jeden mluví o berlínském architektovi, druhý o vratislavském a tabule u budovy uvádí ještě jiné křestní jméno. Nechávám tedy jen příjmení – a považuju to za poctivější než vybrat jednu ze tří verzí.

Divadlo, kde hráli lázeňští hosté

Budova divadla byla přistavěna v letech 1835–1836 z podnětu hraběte Johanna Nepomuka Schaffgotsche podle návrhu Alberta Tollberga. Je klasicistní a komorní; městská brožura jízlivě poznamenává, že má „poněkud méně vznešené tvary než Galerie“.

Nejzajímavější je, pro koho vzniklo. První roky bylo dvorním divadlem – hrálo se v něm pro majitele a jejich hosty. Širší publikum dostalo přístup až od roku 1840, a i tak šlo o publikum elitní.

A věc, která v běžných popisech chybí: v představeních vystupovali titulovaní lázeňští hosté a členové rodiny Schaffgotschů. Nebylo to divadlo, do kterého přijížděla společnost herců – bylo to divadlo, které zčásti hrálo samo sobě. Představte si to v sále s asi dvěma sty sedmdesáti místy: hrabě v roli a v hledišti ti, u jejichž stolu předchozí večer jedl.

Pro pohodlí hostů byly obě budovy časem propojeny spojovacím křídlem – z klubu do divadla se dalo přejít, aniž by člověk vyšel ven. Je to tentýž nápad, díky kterému měl Dlouhý dům krytou lávku k lázním.

Od dvorního divadla k loutkám

Dnešním hospodářem je Lázeňské divadlo animace. Instituce je o půldruhého století mladší než budova: vznikla 1. října 1976 jako Jelenohorské divadlo animace a 1. ledna 2009 se osamostatnila a přijala dnešní název. Od roku 2022 je jejím patronem Bogdan Nauka, který divadlo vedl v letech 1994–2020.

Repertoár tvoří především představení pro děti a mládež, takže jste-li tu s dítětem, je to jediný bod stezky, kde se dá strávit odpoledne místo čtvrthodiny.

Budova prošla zásadní modernizací – tabule uvádí léta 2008–2011, jiné prameny mluví o přestavbě zahájené v roce 2007 – a získala nové zázemí. Hlediště s jedním balkonem pojme dnes až dvě stě diváků.

Park, čili zbytek programu

Budovy stojí v Lázeňském parku a park je starší než ony: vznikl už v roce 1713 ze zelinářské zahrady. V roce 1796 byla vytvořena hlavní alej osázená lipami a javory, v roce 1819 byla zámecká zahrada upravena po francouzsku a v roce 1838 přestavěna v anglickém stylu.

Jedno Schaffgotschovo rozhodnutí vypovídá o době víc než všechno ostatní: park byl rozdělen na zámeckou část, přístupnou jen obyvatelům paláce, a lázeňskou – pro ostatní. Hranice vedla mezi těmi, kdo tu bydleli, a těmi, kdo sem přijeli.

Dnes má park přes 16 hektarů. Rostou v něm javory, kleny, lípy srdčité a duby letní, z nepůvodních druhů duby červené a douglasky tisolisté. V hudebním pavilonu, kde kdysi hrála kapela pro lázeňské hosty, se dodnes konají koncerty.

Co je vidět

Obě budovy si prohlédnete zvenku kdykoli a park je volně přístupný. Interiér divadla uvidíte nejsnáz s lístkem na představení – a to je tady nejlepší cesta, protože sál je komorní a je vidět celý.

Restaurace v Galerii funguje bez přerušení víc než dvě stě let, takže káva na tomhle místě není marketingový trik, ale pokračování původní funkce budovy.

Před divadlem stojí Lalkarz – loutkář, jelínek s marionetou v kopýtkách, jedna z figurek Stezky jelínků. Lépe zvolenou adresu si těžko představit.

U tohohle objektu chybí v terénu pásek se sousedními body stezky, který mají ostatní. Jestli tedy jdete po trase a hledáte vodítko, kudy dál – dalším bodem je Norský pavilon, asi dvě stě metrů přes park.