Jelenohorská městská stezka · velká trasa · Cieplice

Přírodovědné muzeum

Z asi tří set dvaceti druhů kolibříků, které věda zná, se v Cieplicích sešlo tři sta dva. Ne v Berlíně, ne v Londýně – v lázeňském městě pod Krkonošemi, v soukromé sbírce jednoho rodu, na které osmdesát let pracovali otec a syn. Dnes tahle sbírka stojí v bývalém cisterciáckém klášteře v ulici Cieplické, pár desítek metrů od budovy, ve které stála nejdéle.

Začalo to knihovnou v Sobieszowě

Základem všeho byla knihovna, kterou hrabě Johann Anton Schaffgotsch (1675–1742) založil v novém paláci v Sobieszowě. V roce 1733 zakládací listinou zřídil rodovou knihovnu a zavázal následovníky, aby ji stále rozšiřovali. Držely se tam nejen knihy a dokumenty, ale i památky a kabinet kuriozit – sbírka podivných věcí, která měla udivovat hosty a svědčit o širokých zájmech majitele.

Po smrti zakladatele sbírky upadly a uspořádaly se teprve po napoleonských válkách. Ve dvacátých letech 19. století přenesli knihovnu i se sbírkami ze Sobieszowa do Cieplic – do horních, opuštěných pater bývalé fary, kterou hrabě v roce 1810 odkoupil od státu. 1. července 1834 byla knihovna otevřena.

Od téhož roku začal hrabě Leopold Christian Schaffgotsch (1793–1864) zpřístupňovat sbírky návštěvníkům – v Červeném domě. Lázeňský host tedy přijel k vodám a při té příležitosti si prohlédl minerály, mušle a zkameněliny. Wincenty Pol, který knihovnu navštívil v roce 1847, napočítal přes dvanáct tisíc kusů samotných minerálů a padesát tisíc děl v knižním fondu.

1876: ptáci se stěhují do Dlouhého domu

V roce 1876 hrabě Ludwig Gotard Schaffgotsch zpřístupnil veřejnosti ornitologické sbírky, přenesené z Červeného domu do Dlouhého domu, a spojil je se sbírkou místního lékaře, doktora E. Lukse. O čtyři roky později zaměstnal kustoda a preparátora – Georga Martiniho (1860–1931).

Tohle zaměstnání se ukázalo být nejdůležitějším rozhodnutím v dějinách téhle sbírky. Martini na ní pracoval padesát let a po něm dalších třicet jeho syn Kurt (1891–1969) – do roku 1950. Osmdesát let nepřetržité práce dvou lidí udělalo ze soukromého fondu jednu z největších soukromých ornitologických sbírek v Evropě. Od roku 1920 zabírala osm pokojů.

Co v těch osmi pokojích stálo

Čísla, která muzeum uvádí, dělají dojem i dnes:

• asi 3000 druhů ptáků – z třídy čítající zhruba 8500 druhů;
• asi 1000 hnízd se 7000 vejci, řada druhů ukázaná od vejce přes mládě po dospělé jedince obou pohlaví;
• 291 z asi 330 hnízdících druhů Slezska, v 1013 exemplářích;
• 302 z asi 320 známých druhů kolibříků – téměř úplná řada;
• 200 druhů papoušků z 320 známých, 75 z 85 tukanů a zoborožců;
• přes 13 000 motýlů z celého světa, od nejmenších po přes deset centimetrů velké kusy z amazonských pralesů.

Ozdobou slezského oddělení byl orel skalní ulovený v roce 1873 v okolí Szklarské Poręby – pták, který se tu už tehdy objevoval vzácně. Do Cieplic za těmi sbírkami jezdili vědci z celého Německa a hledali kusy, které jinde nebyly.

Válka, zestátnění a odvozy

V roce 1945 převzaly Dlouhý dům polské úřady a už v dubnu 1946 byla instituce zpřístupněna pod názvem Muzeum v Cieplicích. Bylo to jedno z nejdřív otevřených poválečných muzeí v regionu.

Potom se historie zrychluje způsobem, který se sbírkám prodražil. 1. ledna 1950 bylo muzeum zestátněno; podléhalo napříště ministerstvu kultury a umění, budova však zůstala majetkem lázní. V lednu 1951 bylo podřízeno Slezskému muzeu ve Vratislavi. V roce 1952 začala „reorganizace“, v jejímž rámci se z Cieplic odvážely „zbytečné exponáty“, a o tom, komu je předat, rozhodovala Vratislav. V roce 1953 – po odvezení nejcennějších sbírek – byly prostory opraveny a postaveny nové stálé expozice, už jen přírodovědné.

12. září 1954 byla instituce otevřena jako Přírodovědné muzeum v Cieplicích Śląskich. To datum je začátkem dnešní instituce – a zároveň okamžikem, kdy z velké, mnohaoborové schaffgotschovské sbírky zbylo to, co je přírodovědné.

Tři stěhování v okruhu kilometru

Po válce mělo muzeum tři adresy a všechny leží hned vedle sebe.

Dlouhý dům – do šedesátých let. Odchod měl prozaickou příčinu: muzeum patřilo státu a budova lázním. Narůstající konflikt skončil v roce 1967 stěhováním.

Norský pavilon v Lázeňském parku – od roku 1967 do roku 2013. Dřevěná budova, která dřív sloužila docela jiným účelům, byla čtyřicet šest let adresou cieplické přírody. Dnes v ní funguje restaurace.

Bývalý cisterciácký klášter v ulici Cieplické 11A – dnes. Sbírka se tím vrátila do areálu, ze kterého v 19. století vyšla: majorátní knihovna přece stála v patrech bývalé fary.

Tenhle poslední krok má ještě jednu výhodu. V budově se dochovaly barokní fresky ze 17. století, takže se člověk dívá na dvě věci naráz – na sbírku i na prostor, ve kterém stojí.

Co je dnes vidět

Muzeum má největší expozici v podobě dioramat – zvířata ukázaná v obnovených výsecích jejich prostředí, ne v řadách vitrín. K tomu entomologická výstava s domácími i zahraničními exempláři, „Tajemný svět hub“ a „Zoogeografické oblasti“. Zvlášť stojí exponáty spojené s dějinami Cieplic, lázní a samotných Schaffgotschů.

Muzeum má sezonní otevírací dobu, v zimě a v létě jinou – aktuální informace je nejlepší ověřit před návštěvou.

Procházka po stopách jedné sbírky

Jdete-li po stezce, máte příležitost vidět všechny adresy téhle sbírky za čtvrthodinu. Schaffgotschův palác – odtud pochází knihovna a kabinet kuriozit. Dlouhý dům – tam skoro sto let stáli ptáci a tam muzeum fungovalo. Norský pavilon – sídlo z let 1967–2013. Klášter v ulici Cieplické – místo, kde tytéž exponáty stojí nyní.

Sbírka, která vznikala dvě stě let, prošla po válce čtyřmi stěhováními a vrátila se na adresu sousedící s tou, ze které vyšla.