Jelenohorská městská stezka · velká trasa · Sobieszów

Kostel sv. Martina

Účet za tuhle věž se dochoval v podobě, která o starém Sobieszowě vypovídá víc než leckterá kronika: 365 tolarů, 23 grošů a dvě kvarty kořalky. Postavili ji v roce 1647 protestanti, v době, kdy kostel patřil jim. Sama budova je ale mnohem starší – je to nejstarší dochovaný objekt v Sobieszowě a farnost tu působí nejméně od 14. století.

Villa Hermanni, čili začátek

Obec se objevuje v listině z roku 1305 pod názvem Villa Hermanni. O pětasedmdesát let později, v listině kněžny Anny Svídnické z 1. ledna 1380, je uveden Mikuláš, farář ze Sobieszowa – nejstarší jménem známý duchovní tohohle kostela.

Původní patronkou byla svatá Barbora. Svatý Martin sem přišel mnohem později a za okolností, které stojí za to znát.

Dvě změny vyznání za sto třicet let

V roce 1520 převzali kostel protestanti. Téhož roku zemřel farář Marek Meischeider – poslední katolický duchovní před změnou. Jeho náhrobní deska leží v presbytáři a latinský nápis uvádí rok úmrtí. Meischeider stihl předtím farnost rozšířit: v roce 1490 postavil dřevěnou kapli ve Szklarské Porębě.

V roce 1654 se kostel na vlně protireformace vrátil katolíkům. Tehdy bylo zasvěcení změněno na svatého Martina – a pod tím jménem farnost působí dodnes, i poté, co se jejím hlavním kostelem stala po válce docela jiná budova.

Farnost, která sahala až do hor

Jeden detail ze života faráře Meischeidera vypovídá o starém Sobieszowě víc než popis vybavení: v roce 1490 postavil dřevěnou kapli ve Szklarské Porębě.

To znamená, že tahle farnost zahrnovala i osady ležící hluboko pod hřebenem Krkonoš – přes deset kilometrů odsud, proti proudu údolí, po cestách, které v zimě prakticky neexistovaly. Sobieszów byl tedy mateřskou farností pro osídlení postupující do hor a kaple ve vzdálených vsích se stavěly proto, aby lidé nemuseli scházet na každou mši.

Dnešní rozdělení, ve kterém je Szklarska Poręba samostatné město s vlastními kostely, je věc mnohem pozdější. Když se díváte na tenhle nenápadný kostel, díváte se na správní centrum pořádného kusu Krkonoš.

Věž za 365 tolarů a dvě kvarty kořalky

Věž stojí samostatně, vedle kostela – je to kampanila na čtvercovém půdorysu, zakončená dřevěnou osmibokou bání. Práce na ní probíhaly v roce 1647, tedy v protestantské době, a dochovaný účet zní: 365 tolarů, 23 grošů a dvě kvarty kořalky – vypité u příležitosti dokončení věže. Alkohol ve stavebním vyúčtování tehdy nebyl ničím zvláštním.

Ze stejného období pocházejí zvony a hodiny (samotné hodiny byly vyměněny v roce 1728 – zhotovil je Georg Klose). A k jednomu ze zvonů se váže příběh, který pěkně uzavírá sousedství Chojniku: měl být odlit z děl z hradu.

Kolik je na tom pravdy, se říct těžko – a je lepší to říct rovnou. Památková karta uvádí původ zvonu přímo, regionální zpracování mluví o jednom starém dělu a průvodce opatrně: „o kterém se říká, že“. Žádný pramen neuvádí konkrétní dělo – nevíme, kolik jich bylo, z jaké doby pocházela ani kdo o přetavení rozhodl. Ví se jen, že Chojnik byl v 16. století přizpůsoben palným zbraním, takže dělostřelectvo na hradě není nic nepravděpodobného.

Sto třicet let v jiných rukou

Protestantské období tu nebylo epizodou, ale celým stoletím s okladem: od roku 1520 do roku 1654. Dost dlouho na to, aby vznikla věž, pověsily se zvony a osadily hodiny – tedy všechno, podle čeho ten kostel dnes poznáte zdálky.

Proto je v Sobieszowě situace opačná než ve většině okolních obcí: katolický kostel má protestantskou věž, kdežto evangelíci, kteří ji postavili, zůstali po roce 1654 skoro sto let bez chrámu. Svůj postavili teprve po změně státu, v letech 1744–1745 – dnes je to kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v ulici Cieplické.

Potom se historie uzavřela do kruhu. V roce 1946 převzala katolická farnost svatého Martina tamten poevangelický kostel a přenesla do něj hlavní bohoslužby. Obě budovy si vyměnily role – ta starší, šest set let nejdůležitější, se stala tou druhou.

Baroko od Schaffgotschů

V letech 1778–1782 byl kostel barokně přestavěn z podnětu hraběte Jana Nepomuka Schaffgotsche – z téhož rodu, jehož palác stojí 250 metrů dál. Přestavba znamenala i nové vybavení.

Oltáře zhotovil jelenohorský sochař Augustin Wagner a hlavní obraz se svatým Judou Tadeášem namaloval malíř Pratz z Cieplic. Z té doby se dochovaly dřevěná křtitelnice a kazatelna.

Starší než ony je kamenná křtitelnice z roku 1486 – jenže ta dnes stojí v Podgórzyně a neví se, kdy ani proč se tam dostala.

Devatenácté století a jeho pořádky

Další práce probíhaly po celé 19. století: 1870 – střešní trám s tímhle letopočtem, 1881 – nová podlaha, 1885 – svěcení nových zastavení Křížové cesty, 1887 – přenesení bočních oltářů a obnova hlavního oltáře, k němuž obrazy namaloval profesor Hieronim Richter. Vitráže pocházejí z roku 1921.

Epitafy a hřbitov, který není

Uvnitř i ve zdech se dochovaly epitafy lidí spojených s rodovým panstvím. Jeden z nich připomíná Johanna Carla Neumanna – úředníka, písaře a správce schaffgotschovských statků, narozeného v Cieplicích 28. října 1671 a zemřelého v Sobieszowě 26. ledna 1741.

Kostel stál uprostřed starého hřbitova, obehnaného nízkou kamennou zdí. V šedesátých letech 20. století městské úřady hřbitov zrušily. Dnes zbývá sama zeď a prázdné okolí chrámu – stojí za to o tom vědět, když člověk stojí na trávě kolem kostela.

Od roku 1945

31. října 1945 přišel první polský kněz, Franciszek Marszał-Olszowski, a kostel se stal shromaždištěm pro přesídlence. O rok později farnost převzala bývalý evangelický kostel v dnešní ulici Cieplické a přenesla tam své hlavní bohoslužby.

Opravy probíhaly v letech 1955 a 1961, po další opravě kostel vysvětil v roce 1986 biskup Adam Dyczkowski a v letech 2000–2003 byl obnoven hlavní oltář, barokní kazatelna a křtitelnice.

Co je vidět

Zvenku: věž z roku 1647 a zeď po bývalém hřbitově. Je to nejstarší, co v Sobieszowě stojí, a je to znát na proporcích – budova je zavalitá, bez rozmachu pozdějších fundací.

Uvnitř, mimo bohoslužby: barokní oltáře Augustina Wagnera, kazatelna a křtitelnice z doby přestavby, náhrobní deska faráře Meischeidera v presbytáři a epitafy spojené se schaffgotschovskými statky.

Odsud začíná výstup na Chojnik – na hrad, z jehož děl měl být odlit zvon, který vám visí nad hlavou.