Jelenohorská městská stezka · velká trasa · Cieplice

Kostel sv. Jana Křtitele

Tenhle kostel se nesnaží upoutat pozornost. Jednolodní, bez věže, z ulice vypadá jako pořádná, ale obyčejná budova – a přesně v tom je jeho trik. Uvnitř je oltář s obrazem připisovaným Michaelu Willmannovi, malíři zvanému slezský Rembrandt, osm bočních oltářů, kazatelna s Mojžíšem a Melchisedechem a pod presbytářem krypta, ve které se od roku 1601 pohřbívala cieplická linie Schaffgotschů.

Skromný šat, bohatý interiér

Začněte tím, že budovu nebudete soudit z chodníku. Kostel je jednolodní a nemá věž; hmota je sevřená a tichá. Není to důsledek šetření, ale toho, čím kostel byl: součástí klášterního areálu, ne samostatným městským chrámem, který musí převyšovat náměstí. Západní stěnou se kostel spojuje s budovou kláštera, postavenou ještě v 16. století a rozšířenou v letech 1679–1684.

Do tohohle interiéru tedy člověk vchází z ulice připravený na málo – a to je to nejlepší, co se návštěvníkovi může stát.

Požár, po kterém zůstala jen zvonice

Tradice tohohle místa sahá do roku 1175, kdy tu měl první kapli postavit kníže Boleslav I. Vysoký – ten samý, kterého legenda spojuje s objevením cieplických pramenů. Další stavby přicházely a odcházely, až v roce 1711 požár strávil starší kostel.

Zachovala se jedna věc: volně stojící zvonice postavená o rok dřív, v letech 1709–1710, z nadace hraběte Johanna Antona Schaffgotsche. Plní i funkci hodinové věže a právě pod ní se z Placu Piastowského přechází na kostelní nádvoří. Když se v letech 1712–1714 stavěl nový kostel – podle návrhu Kaspara Jentsche z Jelení Hory –, věž k němu nikdo nepřistavěl. Proč taky, když vedle stála nová.

Willmann, čili proč sem vejít

Největší poklad visí v hlavním oltáři z roku 1716: obraz představující Marii obklopenou svatými, připisovaný Michaelu Willmannovi.

To slovo stojí za zdůraznění – *připisovaný*. Willmann, zvaný „slezský Rembrandt“, je nejvýznamnější malíř slezského baroka, pracující hlavně pro cisterciáky z Lubiąże a Krzeszówa. Jeho dílo se zkoumá dodnes a u prací rozesetých po provincii bývá určení autorství opatrné. Nenapíšu tedy, že je to Willmann – napíšu, že se mu ten obraz připisuje, a to je poctivá verze.

Sochařskou architekturu oltáře vytvořil Augustin Wagner. Zpod kruchty vyhlížejí tři pašijové obrazy Johanna F. Hoffmanna, malíře pracujícího pro cisterciáky z Krzeszówa – tedy ze stejného prostředí, ze kterého vzešel Dlouhý dům odvedle.

K tomu osm bočních oltářů z 18. století, varhany z roku 1765 a bohatě zdobená kazatelna s figurami Mojžíše, Melchisedecha a svaté Alžběty.

Krypta s jedním knížetem

Pod presbytářem je krypta cieplické linie Schaffgotschů, používaná od roku 1601. Mezi hrabaty tam odpočívá jeden kníže: vratislavský biskup Filip Gothard Schaffgotsch, syn Johanna Antona – toho, který zvonici financoval.

Tím se uzavírá nit, která se táhne celou stezkou. V paláci vedle Schaffgotschové shromažďovali knihovnu, v Dlouhém domě drželi sbírky, nad Sobieszowem měli hrad Chojnik a tady pohřbívali své mrtvé. Kdo jde po téhle stezce, prochází vlastně majetkem jednoho rodu – a teprve krypta ukáže, jak dlouho tu ten rod byl.

Desky z Radomierze zazděné do zdi

Vedle věže uvidíte renesanční náhrobní desky členů rodu, který vládl blízkému Radomierzi. Nestály tu odjakživa: ve čtyřicátých letech 19. století je sem přenesli z tamního kostela, který už tehdy byl v ruinách. Tabule u kostela uvádí, že desek je patnáct a že sem doputovaly v roce 1849; městská brožura mluví o roce 1847. Dva roky rozdílu – u památek se stává i větší.

Sama ta praxe je zajímavá: když kostel v Radomierzi přestal existovat, desky zazdili do zdi obklopující kostel v Cieplicích, místo aby zmizely spolu s budovou. Díky tomu je dnes lze prohlížet z nádvoří, bez vstupu dovnitř.

Dva sloupy, které se snadno přehlédnou

U věže stojí sloup svatého Floriána z roku 1717, dílo Johanna Karla Schönheima. Na severní straně kostela – sloup Nejsvětější Trojice z roku 1720, později doplněný o figury svatého Huberta a svatého Šebestiána.

Florián proti ohni, Šebestián a Hubert proti moru a od zvířat: není to náhodná sestava. Postavili je pár let po požáru, který strávil předchozí kostel, a v době, kdy mor nebyl abstrakcí. Tyhle sloupy jsou zápisem obav epochy, natrvalo postaveným u cesty.

Co je vidět

Kostel dnes patří farnosti vedené piaristy. Interiér bývá otevřený v dopoledních hodinách, ale nejlépe je ověřit to na místě – hodiny neuvádím, zastarávají rychleji než internetové stránky.

I při zavřených dveřích se sem vyplatí vejít: nádvoří, brána se zvonicí, desky z Radomierze a oba sloupy jsou přístupné zvenku a dávají polovinu toho, kvůli čemu sem člověk přichází. Druhá polovina visí v oltáři.