Krakonoš, Duch hor (Rübezahl) – krkonošská pověst

Vysoko v Krkonoších, nad lesy a horskými loukami, vládne od nepaměti Duch hor – vrtošivý pán vrcholů, jehož Poláci nazvali Liczyrzepa, Němci Rübezahl a Češi Krakonoš. Umí na sebe vzít jakoukoli podobu: mnicha, uhlíře, starého myslivce s holí – a když se rozhněvá, strhne bouři, sešle mlhu a kroupy. Poctivým lidem je nakloněn, pyšné a posměváčky trestá. Nejvíc ze všeho nesnese, když se někdo posmívá jeho jménu – a to jméno má svůj příběh.

Říká se, že kdysi dávno Duch hor spatřil svídnickou kněžnu, jak se koupe v horském jezírku, a beznadějně se zamiloval. Unesl ji do svého podzemního kouzelného zahradního království hluboko v horách, kde kvetly květiny v každém ročním období a třpytily se poklady. Dával jí vše, po čem zatoužila – ale kněžna se stýskala po domově a po lidech.

Aby ji rozveselil, dal jí Duch hor kouzelnou hůlku, kterou proměňovala obyčejnou řepu z pole v živé společníky. Každý z nich však zvadl a uschl jako zelenina vytržená ze záhonu. Tu vymyslela lstivá kněžna plán.

„Jdi na pole," požádala ho, „a spočítej mi každou řepu do jedné, ať vím, kolik společníků ještě mohu mít."

Duch hor, dychtivý se jí zalíbit, poslušně vyšel a začal počítat: jedna řepa, druhá, třetí... A protože řepy byly bezpočtu a některé se mu ztrácely, znovu a znovu začínal od začátku. Kněžna mezitím proměnila jednu řepu v rychlého koně a tryskem ujížděla z hor k domovu. Když Duch hor konečně dopočítal a vrátil se – komnaty byly prázdné.

Vzplanul hněvem, který otřásl vrcholy. A lidé v údolích, kteří slyšeli, jak mocný pán hor stál na poli a počítal řepu, mu dali posměšnou přezdívku: Rübezahl. Z ní mnohem později vytvořil spisovatel Stanisław Bełza polské jméno Liczyrzepa. A proto Duch hor dodnes nesnese, aby ho tak nazývali – kdo chce jeho přízeň, ať o něm mluví s úctou: Pán hor.

Další pověsti o Krakonošovi

Pověstí o Krakonošovi jsou stovky – od 17. století se zapisovaly po obou stranách Krkonoš a potulní vypravěči je roznesli po celé Evropě. Většina se drží stejného vzorce: Duch hor člověka vyzkouší a pak mu odplatí podle zásluhy.

Vypráví se třeba o chudé bylinkářce, která v horách sbírala byliny pro nemocné dítě. Zastihla ji bouře, a tu z mlhy vystoupil starý myslivec s holí, zahalil ji do pláště a vyvedl ji na bezpečnou stezku. Na rozloučenou jí nasypal do košíku hrst obyčejného bukového listí. Žena se je neodvážila vyhodit – a ráno našla v košíku ryzí zlato.

Jinak dopadl bohatý kupec, který cestou přes sedlo hlasitě posmíval „počítači řepy" a chvástal se, že se žádného ducha nebojí. Daleko nedojel: zvedl se vítr, mlha hustá jako mléko zakryla stezky a kůň se vzepjal nad srázem. Kupec bloudil celou noc, a když mlha za úsvitu klesla, stál na tomtéž místě, odkud vyjel – šedivý strachem a od té doby pokorný.

Říkalo se také, že když v údolích vládl hlad nebo mor, pokládal Duch hor chudým přede dveře léčivé byliny a chléb a zbloudilým poutníkům posílal světélko, které je vedlo domů. Vrtošivý a hrozivý k pyšným, pro lidi dobrého srdce byl – a prý stále je – nejlepším hospodářem těchto hor.

Kde ho dnes hledat? Nejblíže Sněžce, nejvyšší hoře Krkonoš, kterou staré pověsti činí jeho trůnem. Ale staří lidé říkají, že ho lze potkat na každé stezce – stačí mlha, ticho a trocha pokory.