Pověst o kruté Kunhutě z hradu Chojnik

Vysoko nad údolím, na vrcholu strmé, zalesněné hory, stojí po staletí hrad Chojnik – německy Kynast. Jeho hradby vyrůstají přímo ze skály a na jihovýchodě padají stěnou hlubokou sto padesát metrů do propasti, kterou lidé nazvali Pekelným údolím. Právě zde se odehrála nejslavnější z krkonošských pověstí – příběh krásné a kruté Kunhuty.

Říká se, že paní z Chojniku byla nejkrásnější dívkou v celém knížectví. Vlasy měla jako len, oči jako horská jezera a držení tak hrdé, že nejeden rytíř ztratil hlavu už při pohledu na ni. Z dalekých krajů přijížděli nápadníci – mocní páni, slávou ověnčení rytíři, mladíci s horoucím srdcem. Každému se Kunhuta sladce usmála a každému dala tutéž podmínku.

„Vezmu si toho," říkala, „kdo v plné zbroji, na svém oři, objede kolem hradeb mého hradu. Kdo je objede dokola a vrátí se k bráně, tomu dám svou ruku i celé chojnické panství."

Znělo to jako hra pro odvážného jezdce. Ale kdo vystoupal nahoru a podíval se dolů, zbledl. Hradba vedla po samém okraji skály, úzká jako stezka, a na jedné straně zela bezedná propast. Stačilo, aby kůň klopýtl, aby se pod kopytem uvolnil kámen – a jezdec padal do Pekelného údolí, odkud se nikdo nevrátil.

A přece to zkoušeli. Jeden po druhém vjížděli na hradbu, hnáni láskou nebo pýchou, a jeden po druhém hynuli v propasti. Kunhuta se na to dívala z věže bez jediné slzy, bez hnutí ve tváři – jako by smrt statečných mužů byla jen divadlem pro její pobavení. V údolí se o ní mluvilo s hrůzou: srdce má z kamene, tvrdší než skála, na níž stojí její hrad.

Až jednoho dne přijel pod Chojnik rytíř, jakého tu ještě neviděli – klidný, sebejistý, s jasným pohledem. Vyslechl podmínku, kývl a beze slova nasedl na koně. Celý hrad zatajil dech. Rytíř vjel na hradbu a vydal se po okraji propasti – pomalu, rovnoměrně, jako by jel po široké cestě. Kopyta zvonila o kámen, vítr cloumal pláštěm, a on objel věž, prošel nejhorší zatáčku nad stěnou a klidně sjel zpět k bráně. Dokázal nemožné.

Kunhuta vyskočila, vítězoslavně, a vztáhla k němu ruce – konečně se našel ten pravý, hodný jí. Rytíř však nesesedl. Chladně se na ni podíval a řekl tak, aby to všichni slyšeli:

„Tolik statečných mužů tu zahynulo pro tvou ješitnost, a tys jejich smrt sledovala s úsměvem. Nechci tebe ani tvůj hrad. Tvé srdce je horší než tahle propast."

S těmi slovy obrátil koně a odjel, aniž se ohlédl. Kunhuta zůstala sama – poprvé v životě pokořena, před celým dvorem. Říká se, že tu pýchu neunesla: vběhla na hradbu, na totéž místo nad propastí, kde zahynulo tolik rytířů, a sama se vrhla do Pekelného údolí. Tak skončila krutá paní z Chojniku.

A hrad stojí dodnes. Když se postavíš na jeho hradby a pohlédneš do propasti, snadno uvěříš, že vítr, který tu hvízdá mezi kameny, je stále ozvěnou té dávné, kamenné pýchy.