Pověst o cieplických pramenech – jak jelen ukázal horkou vodu

Stalo se to prý kolem roku 1175, kdy byly tyto hory ještě divoké a téměř liduprázdné. Kníže Boleslav Vysoký vyrazil na lov – a jak už to v krkonošských pověstech bývá, znovu všechno začalo jelenem.

Kníže zvíře vystopoval a hnal se za ním hustým lesem. Rychlý a nepolapitelný jelen ho vábil stále hlouběji do údolí, až náhle zmizel v oblacích bílé páry, která stoupala mezi stromy. Boleslav zarazil koně, užaslý: ze země, uprostřed chladného horského lesa, prýštila voda – teplá, téměř horká, v ranním vzduchu se z ní kouřilo.

Tam, kde se jelen zastavil, vytékal z kamenů pramen teplejší než leckterá lázeň. Kníže sesedl, dotkl se vody rukou a nemohl uvěřit: v srdci studených hor ukryla příroda teplo. Pochopil, že našel poklad cennější než jakákoli kořist.

Zpráva o zázračných teplých vodách se rychle roznesla. K pramenům začali přicházet nemocní a unavení, neboť voda přinášela úlevu. Časem se zde usadili mniši, vyrostly lázně a místo bylo pojmenováno podle své povahy – latinsky „Clarus Fons", Jasný pramen, později Cieplice.

A znovu to byl jelen – jako u jména samotného města –, kdo se ukázal být průvodcem a dovedl člověka k tomu nejcennějšímu.